prostor pro moderní vzdělávání

Nepoddajní sedláci na Říčansku

ÚvodPíšeme pro vásNepoddajní sedláci na Říčansku

Nepoddajní sedláci na Říčansku

Vznik JZD

Po druhé světové válce začali místní komunisté tlačit zemědělce ke vstupu do družstva. Nedůvěra k založení družstva byla poměrně veliká. Podle dobových svědectví se tehdy schůzovalo do časných ranních hodin. A po těchto schůzích se konaly osobní návštěvy v bytech jednotlivých zemědělců. Jednotné zemědělské družstvo vzniklo v Říčanech 1. ledna 1951. Poté vzniklo JZD i v Radošovicích.

Akce Kulak

Hanlivým slovem ruského původu označovali komunističtí ideologové sedláky, kteří vlastnili více půdy než 15 hektarů (po znárodnění i méně). Stát se jím mohl ale kdokoli, kdo hospodařil samostatně, nechtěl se podvolit a měl vliv v obci. Používalo se pro ně také označení „vesničtí boháči“. Byli považováni za nepřátele celé společnosti. Podle ustáleného scénáře probíhala jejich likvidace: začala zabavením zemědělských strojů a zákazem zaměstnávat nájemné pracovní síly. Pokračovala zvyšováním předepsaných dodávek potravin. „Kulačtí“ synové a dcery byli vyloučeni ze zemědělských škol. Probíhaly neustálé kontroly a uložení vysokých pokut. Následovalo věznění, zabavení majetku a vystěhování rodin nepoddajných hospodářů z gruntů doprovázené doživotním zákazem pobytu v okrese.

Fotografie z vojenské knížky. Jan Šerý vykonal vojenskou přísahu u útvaru 53. PTP dne 20. ledna 1952.

Nepoddajní sedláci

Selské rodiny byly zvyklé žít v pospolitosti s ostatními. Hospodáři se navštěvovali a radili se o postupech v zemědělství, o nákupu dobytka nebo nových strojů. Ženy, které převzaly řízení statku například po úmrtí manžela, našly u ostatních sedláků v okolí radu i povzbuzení. Vstupu do JZD vzdorovali kromě říčanských také sedláci z Kuří, Pacova, Strašína, Voděrádek, Krabošic…Lipany, obec na půl cesty mezi Říčany a Kolovraty, byla kolektivizací postižena nejvíce. Uvězněni zde byli tři sedláci, otcové od rodin, které na svých pozemcích hospodařily desítky i stovky let. Bohumil Řehák (1919) ze starého selského rodu usazeného v Lipanech od roku 1654, zavzpomínal před rokem pro Paměť národa. – V roce 1953 se jeho tatínek Rudolf ocitl ve vězeňském táboře v Jáchymově, on sám byl odvelen k PTP: „A byli jsme vystěhováni z Lipan ze statku a byly nám ukradeny i osobní věci, to znamená, že nám prokurátor zabavil i šatstvo, prádlo, boty, prostě byli jsme téměř nahý. A byli jsme odstěhováni na osadu Marianov u České Lípy.“ Medailon Bohumila Řeháka byl natočen v rámci kampaně Nezapomeňme ke 30. výročí sametové revoluce.

Antonín Švehla

 Lipany se ovšem staly symbolem odporu proti komunistickým praktikám. Ve studni statku u Rathouských byla čtyřicet let ukryta socha prvorepublikového politika, agrárníka Antonína Švehly – svržená v Říčanech v roce 1948. Mladíci ze selských rodin ji jedné lednové noci roku 1949 nepozorovaně unesli ze dvora dnešní ZUŠ, kam byla odklizena. Bronzová socha byla slavnostně vyzvednuta po listopadových událostech 1989 a její znovuodhalení v dnešním parku Antonína Švehly se konalo 28. října 1990.

Pétépáci

Jak mohli stárnoucí sedláci plnit předepsané dodávky potravin, když jim mladé syny poslali komunisté na vojnu k Pomocným technickým praporům? Tyto útvary Československé armády v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob, které podléhaly tehdejšímu brannému zákonu. Do PTP byli povoláváni rovněž synové živnostníků. Stalo se to i Janu Šerému, jehož tatínek měl advokátní živnost. Jan odmaturoval na gymnáziu a byl přijat na ČVUT. V únoru 1948 byl jeho otec bezdůvodně uvězněn v Jáchymově. Netrvalo dlouho a Jan byl jako politicky nespolehlivý vyloučen z vysoké školy. Nastoupil do Tesly Strašnice, aby uživil maminku a čtyři sestry. Celý život pak pracoval jako opravář televizorů a jiných elektronických zařízení.

Když v roce 1951 otce pustili z vězení, musel narukovat k PTP: „Šel jsem rovnou do Ostravy-Radvanic, takže jsem byl určený do dolů. Ale protože jsem od mládí nosil brejle, a v černouhelných dolech se brejle ‘nehodí’, tak mě poslali na velitelství stavebnických vojáků na Libavé a odtamtud jsem byl povolán do Šternberka u Olomouce, kde jsem dělal pomocného zedníka. Tam jsem po roce chytil žloutenku.“ Zdravotní stav i psychiku mu podlomilo zjištění, že po dvouleté vojenské službě se musí zavázat k další práci v dolech nebo ve stavebnictví. Od lékařů měl po prodělání nemoci nařízenu dietu a lehkou službu. Protože to jeho nadřízení nerespektovali, jeho stav se opět zhoršil. Ale všechno zlé nakonec vyústilo ve zdárný konec. V nemocnici, kam se několikrát vrátil, padl požadavek, aby Jana z vojenské služby propustili. „Ouřadování dlouho trvalo, což mělo výhodu, že jsem odsloužil víc jak rok a půl. Tak vznikla možnost, že mě propustili a nemusel jsem nic nadsluhovat.“ – Vyprávěl pan Šerý. Těžké práce si i během zkrácené vojny užil dost a dost: „Kopat kámen, to mně sakra nešlo!“ vzpomínal s povzdechnutím.

Většinu života prožil Jan Šerý v Praze. V posledních letech byly jeho domovem Říčany, které si zamiloval pro možnost dlouhých procházek. Zemřel v březnu tohoto roku. Dne 21. srpna by oslavil 90. narozeniny. Muzeum Říčany děkuje jeho rodině, že mohlo natočit a uchovat jeho vzpomínky.

Renata Skalošová