V novém seriálu vám ukazujeme říčanskou historii z doslova jiného pohledu. Nahlížíme v něm totiž do říčanských sklepů, starých domů a navštěvujeme jejich dávné obyvatele.

Tentokrát se vydejme do domu čp. 5 na Masarykově náměstí. Dnes v něm najdeme prodejnu zdravé výživy a malou pekárnu. Dům, který zaujme svými krásnými výlohami, předsazenými velmi vkusně před samotnou fasádu, je po celých Říčanech znám jako dům U Přerostů. Tato rodina dům doslova proslavila. Od začátku 20. století, přesněji v roce 1911, zde začali pracovat a bydlet Aloisie a Antonín Přerostovi, kteří podnikali v krejčovském oboru. V roce 1912 si po vybourání příček mezi původními místnostmi Přerostovi zařídili obchodní prostory. Současně přistavěli část domu směrem do dvora (rozšíření o tři místnosti) a došlo také ke zřízení výlohy na náměstí.

Nájemci, obyvatelé a majitelé domu podle matrik a rešerší Gustava Trnky: V roce 1868 dům vlastnil JUDr. Jan Prokoš s manželkou Marií. V roce 1894 zde měla svatbu Milada Prokošová, dcera císařského rady Dr. Jana Prokoše, c. k. notáře. V roce 1905 dům zdědily Zdeňka Šátková a Milada Lhotová, od kterých dům v roce 1911 zakoupila Aloisie Přerostová. Při zakoupení domu, zde bydleli nájemníci JUDr. Karel Teršíp a knihař Josef Škába.

Popis sklepa: Nejhodnotnější část sklepů patrně stála již v 19. století. Pozornost si zaslouží nika s klenbou podepřenou sloupkem. Sloupek by mohl být do prostoru osazen druhotně (o jeho případném původním umístění se nic neví). Svislé nosné konstrukce zdiva jsou kombinace kamene a cihel. Příjemným překvapením jsou dveře s dochovanou reklamou: Aloisie Přerostová modní síň pro dámy a dívky.

Martin Škába ve spolupráci s Muzeem Říčany

Otevíráme nový seriál, ve kterém vám budeme ukazovat říčanskou historii z doslova jiného pohledu. Podíváme se v něm totiž do říčanských sklepů, starých domů a navštívíme jejich dávné obyvatele. Začít mapovat nejstarší sklepy v Říčanech se v minulém roce rozhodl Martin Škába z Masarykova náměstí. Vedl jej k tomu fakt, že jeho otec Jiří před více než třiceti lety nalezl ve středověkém sklepě pod svým domem 348 pražských grošů. Jeho vášeň v pátrání a oslovování majitelů domů přináší první výsledky, o které se s vámi chceme podělit.

Začínáme domem čp. 66 na Masarykově náměstí, který je známý jako Teršípův dům. Budova unikátního architektonického vzhledu, kde se dnes nachází Husova knihovna, patří na hlavním říčanském náměstí mezi nejkrásnější. Celý dům nechal postavit Josef Chmel, mistr řeznický v Říčanech. V roce 1894 nechal původní přízemní dům, který na místě Teršípova domu stál dříve, zbourat a postavil dům nový, již patrový. Za dnešní podobu domu, v němž v podkroví vznikly další obytné prostory, vděčíme JUDr. Karlu Teršípovi. Ten jej nechal přestavět v roce 1922.

Nájemci, obyvatelé a majitelé domu podle matrik a rešerší Gustava Trnky: Od roku 1875 dům vlastnil řeznický mistr Josef Chmel a Anna Chmelová. V roce 1897 zde Josef Chmel provdal svou dceru Annu za řezníka Františka Lejčka. O třináct let později se Antonínu Přerostovi, obchodníkovi z Říčan, a jeho ženě Aloisii v tomto domě narodil syn Karel, o rok později pak dcera Miloslava. V prvním roce první světové války se Bohumilu Chmelovi, synovi Josefa Chmela, narodila dcera Marie. V roce 1918 zakoupil dům JUDr. Karel Teršíp, advokát z Říčan. Ten zde v roce 1928 provdal svou dceru Johannu a o tři roky později druhou dceru Ludmilu.

Popis sklepa: Je možné se domnívat, že nynější podoba sklepů vznikla při stavbě nového domu v roce 1894 na základech staršího sklepa. Stěny jsou z větší části z cihel, ale obvodové zdivo je z kamene, především směrem do náměstí, do průjezdu domu a do dvora, což může napovídat delší historii sklepa.

Martin Škába ve spolupráci s Muzeem Říčany

Dne 12. října uplynulo již 115 let od narození inspirující osobnosti říčanského ochotnického divadla. Vlasta Tísková, rozená Mašková, zůstává dodnes ve vzpomínkách místních.

Jejími strýci byli skvělí barytonisté Václav a Otakar Chmelovi. Ona sama byla muzikální a měla ráda děti, a tak její cesta směřovala na učitelský ústav. Ke školství odbornému (ruční práce, šití) patřila roční praxe. Nastoupila tedy k říčanskému krejčímu Sedláčkovi a pod jejíma rukama vznikaly výšivky, šály nebo módní čepice. Protože za kvalifikovanou práci nedostávala zaplaceno, otec se jí postaral o místo v záložně, kde se věnovala účetnictví. Právě tento obor se nakonec stal jejím povoláním, pracovala ve Středočeských energetických závodech.

Říčanští ji vnímají především jako výraznou osobnost mezi zdejšími ochotníky. Za dlouholeté působení v této oblasti se jí dostalo uznání v roce 1961 při příležitosti stého výročí říčanského ochotnického divadla. Vlasta Tísková ho považovala za nezbytnou součást každého kulturního a společenského člověka. Jako ochotnice začínala u Divadelního sdružení ochotníků (DSO) v roce 1925. V následujících pěti letech hrála v patnácti z celkem sedmačtyřiceti inscenací tohoto spolku. V pozdější době se stala členkou Dramatického a vzdělávacího spolku Tyl a v padesátých letech vedla dramatický kroužek při jedenáctileté střední škole na Komenského náměstí. Byla rovněž jednatelkou říčanského okrsku Ústřední matice divadelního ochotnictva českoslovanského. Vědomosti o divadle nabývala na různých školeních. Na jednom z nich v roce 1947 skládala závěrečné zkoušky. Vlastin dědeček Josef Chmel byl prvním starostou Sokola v Říčanech. Také ona se v místní sokolské jednotě angažovala. Pomáhala budovat Bio Sokol (vystavěné v roce 1921) v Sokolské ulici. V jeho sále, který v roce 1950 vyhořel, DSO odehrálo řadu představení. Zakladatel sdružení Václav Figar měl na Vlastu Tískovou velký vliv a jak dokládá jejich korespondence, panoval mezi nimi silný přátelský vztah.

Nedávno uplynulo 80 let ode dne, kdy v pátek 13. března 1942 v letecké bitvě nad Francií zahynul stíhač Jaroslav Kulhánek. Poté, co v roce 1939 odešel do emigrace, jeho maminka Zdena se „schovala“ do Říčan. Nastěhovala se k rodině Schreiberových, do domu čp. 838 ve Voděradské ulici.

Říčanský rodák Oldřich Schreiber (1932) vzpomíná na začátek německé okupace, kdy říčanské náměstí zaplnily vojenské obrněné vozy. Chodil tehdy do první třídy: „Viděli jsme, jak se lidé mezi sebou baví a jak jsou k sobě vstřícní. K nám do domu se nastěhovala paní Zdeňka Kulhánková. Odešla z Prahy v domnění, že nebude k nalezení. Doma se stále debatovalo. Já jsem tomu nerozuměl, bylo mi sedm let. Byl cítit strach a napětí mezi lidmi. Začínalo se zatýkat. Paní Kulhánková přivezla uniformy a věci patřící jejímu synovi, který v té době už byl ve Francii. Byl absolventem Vojenské akademie dělostřelectva, letci byli používáni pro bombardování a navádění dělostřelectva na cíl nepřítele.“
Leteckou uniformu tenkrát Oldřich zahlédl schovanou v hnoji. Co šlo spálit, spálilo se. Malému klukovi se líbily hlavně slavnostní opasky, slavnostní kordík, pouzdro na mapy a fotografické album věnované VIII. vyřazení důstojníků dělostřelectva Hranice – to vše si schoval a uchoval do dnešních dnů. Fotografie byly ovšem z alba za války odstraněny, zůstaly pouze rukou Jaroslava Kulhánka napsaná jména osob, které byly na snímcích.

V roce 1942 došlo k zatčení paní Kulhánkové. Oldřich Schreiber uvádí: „Přišel si pro ni gestapák, měl kožený kabát a ruku v kapse. Já jsem se utekl schovat.“ Zdeňka Kulhánková byla nejprve umístěna do internačního tábora pro „osoby nespolehlivé pro stát“ ve Svatobořicích u Kyjova, který od roku 1942 sloužil pro internaci příbuzných uprchlých Čechů. Odtud byla deportována do Osvětimi, kde v roce 1943 zemřela.
„Do jejího bytu u nás se nastěhovala její sestra paní Valášková. Její syn Jaroslav Valášek byl také v zahraniční armádě, ale o něm nic nevím. Jaroslav Kulhánek byl poručíkem, činným ve Francii. Jeho otec hrál ve filharmonii a rodina žila v Petrohradě. Poručík Kulhánek byl velmi činný v přesunu našich letců z Francie do Afriky a Anglie. Jeho činnost popisují letci, kteří s ním byli v Anglii: Sehnal, Loucký, Fajtl, Nejdek, Liškutín a další.“ Připomíná Oldřich Schreiber.

Jaroslav Kulhánek, hovořící plynně francouzsky, měl přezdívku „velkokníže jasné“. Jako letec v hodnosti Squadron Leader (major) vyřazený z činné služby byl zařazen na velitelství letectva. On chtěl ale bojovat, a tak byl na vlastní žádost 11. listopadu 1941 převeden ke 124. anglické peruti, nechal si snížit hodnost na Flight Lieutenant (kapitán).
Byl sestřelen stíhacím letounem Focke-Wulf Fw 190 nad pobřežím departmentu Pas-de-Calais při doprovodu bombardovacích Bostonů útočících v rámci operace Circus 114. Jeho Spifire Mk. VB BL 758 sestřelilo německé letecké eso Hptm. Műncheberg, byl to jeho 63. sestřel z celkových 135, sám padl 23. 3. 1943. Ostatky Jaroslava Kulhánka byly pohřbeny na kanadském válečném hřbitově v Calais-Leubrighen v hrobě č. E-3.

Památka rodiny Kulhánkovy je připomenuta jménem Zdeňky Kulhánkové na desce obětí druhé světové války umístěné na říčanské Staré radnici.

Počátkem roku 1968 jsme s kolegou dostali pozvánku na Mezinárodní kongres o přestupu tepla a přenosu hmoty (Teplo i massoobmen, Heat and Mass Transfer), pořádaný v květnu toho roku Akademií Nauk Běloruské sovětské socialistické republice v Minsku. Pozvání jsme přijali, vypracovali požadovanou přednášku a odeslali do Minsku. Zaměstnavatel nám opatřil potřebné cestovní dokumenty a v květnu jsme se vydali na cestu.

Jeli jsme rychlíkem v lůžkovém voze přes Varšavu a Brest-Litevský. Ještě před odjezdem jsme ve stánku na Wilsoňáku koupili pro děti kolegů z Minsku dva kilogramy pomerančů. V lůžkovém voze nabízel průvodčí kipjatok (horká voda ze samovaru), ze kterého na požádání uvařil výborný čaj. Jídlo bylo vlastní. Cesta probíhala hladce. Před Brestem (hraniční přechod) jsme od průvodčího obdrželi lístek s informacemi. Mimo jiné na něm stálo, že do SSSR se nesmí dovážet simja, bitaja ptíca a také orientalnyje frukty. Tušili jsme problémy. V Brestu přišla pasová a celní kontrola. Samozřejmě, že objevili v kupé pomeranče, a že si pro ně před odjezdem vlaku přijdou. V Brestu vlak totiž poměrně dlouho stál, neboť se měnily podvozky pro širokorozchodnou trať. Rozhodli jsme se, že připravíme překvapení, a v přestávce cesty jsme pomeranče snědli, ještě za pomoci spolucestujících ze sousedního kupé. Celníci se dostavili a dostali od nás pytlík se slupkami. Reakci si dovedete představit.

Narodil se 15. února 1879 do rodiny oblíbeného říčanského řezníka Josefa Chmela, prvního náčelníka zdejšího Sokola, a jeho druhé manželky Františky Petrážové. Z otcova prvního manželství měl šest sourozenců. Mezi jeho vlastní tři sourozence patřila Josefa, maminka Vlasty Tískové, zdejší nezapomenutelné divadelní ochotnice, nebo starší a také hudebně talentovaný Václav, zvaný Váša.

Poměry, z kterých pocházel, byly skromné. Ve svém životopise píše: „Otec byl řezníkem, ale jen malým, neboť pokud si pamatuji měli jsme na náměstí u radnice postavený pult a tam se hlavně v neděli a v sobotu maso prodávalo. Otec kupoval po vesnicích živé a vozilo se pak zabité do Prahy.“ Maminku Otakar popisuje jako velkého dříče, tuto vlastnost po ní ostatně zdědil.

Pěvecký talent prokazoval už jako školák a slibnou pěveckou budoucnost mu předpovídal i tehdejší řídící učitel Kamil Victorín (viz Říčanský kurýr č. 6–9/2018). Spolu s jeho synem často koncertovali v kostele. Zpívání jej zcela pohltilo zvláště poté, co v jedenácti letech navštívil Národní divadlo a zhlédl jedno z děl Bedřicha Smetany: „Opera Dalibor udělala na mne veliký dojem a já již tenkrát jsem si řekl, že já na jevišti Národního divadla budu zpívat a tato myšlenka se stala touhou, za kterou jsem šel neznaje překážek, které jsem musil překonávat.“

Stejně jako jeho sourozenci, i on opustil ve čtrnácti letech domov, aby se ve světě zdokonalil v rodinném řemesle a naučil se cizí řeči. Pracoval v Berlíně, ve Vídni, v Budapešti nebo v Krakově, zároveň si ale neustále zpíval. V osmnácti letech byl zaměstnán v obchodě staršího bratra Václava, uzenáře a výborného barytonisty. I ten měl jak zpěvem, tak vzhledem předurčenou uměleckou dráhu, ale jeho mladá manželka mu to nedovolila, a tak zůstal u řemesla. Prý tohoto svého zákazu později litovala.

Otakar svému snu věnoval každou neděli. Tajně zpíval u barytonisty ND Františka Hynka a u kapelníka Adolfa Čecha, u něhož se učil operní partie. A pak se vypravil v doprovodu bratra Václava na zkoušku do Národního divadla, aby ukázal svůj talent šéfovi opery Karlovi Kovařovicovi. Ten s ním hned sepsal smlouvu na dvouleté angažmá. Otakar si zapsal: „…třásly se mně nohy, ale odvahu jsem dostal, až když jsem slyšel přede mnou zpěváky, kteří byli slabí.“ Potřebné sebevědomí a odvaha mu nescházely, pomohly mu, aby se prosadil. Jeho první rolí ve zlaté kapličce byl v roce 1903 hlasatel v opeře Lohengrin, následovali král Vladislav v Daliborovi, Escamillo v Carmen nebo Valentýn ve Faustovi. Emanuel Kopecký v knize Pěvci Národního divadla uvádí, že Otakar Chmel patřil mezi ty, „kteří s Wagnerovým hudebním odkazem úspěšně překročili hranice své vlasti“. Disponoval mohutným tmavým hlasem se vzornou deklamací. Oceňován byl také jako herec. Objevil se i ve filmu Prodaná nevěsta, který v květnu 1913 vznikl v přírodním divadle v pražské Šárce. Bohužel se záznam nedochoval.

V Národním divadle (snad kvůli intrikám) mu nebylo prodlouženo angažmá, a tak po dvou letech odešel do Vídně. Zde si vydělával nejen na živobytí, ale také na studium německého repertoáru, a přes divadelní agenturu získal angažmá v Berlíně. O jeho úspěchu se psalo v novinách a jeho rodina, i když ho dříve v pěvecké dráze nepodporovala, na něj nakonec byla právem pyšná. Mohl si vybírat, kam povedou jeho další kroky, a rozhodl se pro vídeňskou Volksoper. Po třech letech ve Vídni se vrátil do pražského Národního divadla. Onemocněl však ischiasem a zdravotní obtíže jeho angažmá zkomplikovaly. Od roku 1919 se snažil uplatnit v cizině. Pohostinsky koncertoval ve Vídni, v Miláně nebo v Mnichově. Jako Čecha ho však nikde nechtěli přijmout do stálého angažmá, po světové válce se změnily poměry. Nakonec se vrátil k řeznickému řemeslu. Spolu s bratrem si ale udržovali kontakt s hudbou a divadlem častým vystupováním. Co se týká soukromí, v roce 1914 se Otakar Chmel oženil s Clementine Krauss, s o dva roky starší krásnou rakouskou tanečnicí a zpěvačkou. V roce 1918 vystoupil z katolické církve. Zemřel před pětašedesáti lety, 24. června 1957, v Praze. I dnes pro nás může být vzorem člověka, který poctivou prací, pevnou vůlí, odhodláním a vytrvalostí dosáhl svého cíle.

Šárka Vydrařová

Jako zdroj informací k článku posloužily kromě zmíněné publikace E. Kopeckého rukopisný životopis uložený v Muzeu Říčany, veřejně přístupné matriční záznamy, práce Miroslavy Veselé (Město Říčany, jeho historie, významné osobnosti a možnosti využití ve výuce vlastivědy) a Veroniky Kozelkové (Hudba v Říčanech včera a dnes).