Třaskavé novinky z depozitáře Muzea Říčany v Jažlovicích! Byl horký letní den prázdnin minulého roku a já jsem se věnoval rutinní reorganizaci sbírkových předmětů. Jemným hadříkem jsem otíral prach nově uvolněných regálů a těšil se z nově nabytého místa, které poslouží jako úložiště pro další sbírky, které čekají na zapsání do evidence. Má již unavená bolavá záda (ach, ty plotýnky) nepotěšil nález mimořádně těžkých krabic, které se na první pohled zdály býti bednou rezavého šrotu. Oko historikovo se ale nenechalo zmýlit a jalo se hbitě kontrolovat obsah. Jaképak bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že je bedna plná granátů, rozbušek a ostrých nábojů! Na čele mne začaly svrbět krůpěje potu, puls se začal zrychlovat a dlaně oděné v jemné rukavice se začaly potit.

Je to možná překvapivé, ale takové nálezy jsou v českých muzeích běžné. Ve většině případů se do sbírkového fondu různé výbušniny a kusy munice dostaly bezprostředně po skončení první nebo druhé světové války. Tehdejší kurátoři si moc nelámali hlavu s jejich přijetím, neexistovaly žádné předpisy ani regule, které by skladování podobného materiálu upravovaly, a tak je po generace dědili další a další správci depozitářů víceméně bez povšimnutí. Bohužel takové sbírkové akvizice dnes pro muzea, mezi nimiž to říčanské není výjimkou, představují zátěž, se kterou se podobná instituce nemůže sama vypořádat.

Muzea samozřejmě bez náležitého povolení a zbrojního průkazu výbušniny skladovat nesmějí, nikdo nepovolaný s nimi vlastně ani nemůže manipulovat. Já jsem tak schoval svůj vlhký hadřík a odplížil se do bezpečí. Řekl jsem si nicméně, že když granáty nevybouchly více než 100 let, snad nevybouchnou ani zrovna teď. Již s chladnou hlavou jsem se jal situaci řešit. Nejdůležitější bylo zjistit, jaké mají potenciálně nebezpečné kusy přírůstková a inventární čísla, abych je mohl přesně identifikovat pomocí naší evidence, která, nebudete tomu možná věřit, se vede v nepřetržité přírůstkové knize už od roku 1909.

Zjistil jsem, že se jedná převážně o dělostřelecké granáty a ostré náboje z první světové války. Mezi nimi vynikal nádherný zlatavě se blyštící granát, do nějž někdo, kdo měl dlouhou chvíli v zákopu a zřejmě postrádal pud sebezáchovy, vyryl dva krásné květy a jméno Lusia. Inu, originální suvenýr pro milou, která na vás čeká doma, že? Doufal jsem, že zrovna tento granát bude bezpečně delaborovaný (zbavený výbušniny), že o něj nepřijdeme.

Zajímáte se o historii, přírodu a dění kolem vás?

Staňte se členem Klubu přátel muzea. Čeká vás potkávání s podobně naladěnými lidmi, volné vstupy na výstavy i venkovní akce, slevy na muzejní publikace či speciální klubový program.

Podpořte své muzeum vy sami, nebo věnujte předplatné jako dárek.

Zimní měsíce jsou správnou chvílí na prořezání jabloní v říčanských zahradách. Stromy v době vegetačního klidu zásah dobře snášejí. Řezem, kdy prosvětlíme korunu, odstraníme výhony (vlky) a poškozené větve, podpoříme dobrou úrodu jablek v nastávající sezoně.
Ořezané větve se většinou pálí, nebo odvážejí do sběrného dvora do bioodpadu. Ale je tu ještě jedna zajímavá možnost – vyrobit biouhel. Když ho následně zapracujeme do půdy na zahradě, pomůžeme tím jednak zlepšit její schopnost zadržovat vodu i živiny, jednak alespoň trochu snížíme naši uhlíkovou stopu.
Proč o tom uvažovat? Klima se mění, protože lidstvo produkuje obrovské množství skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého (CO₂). Rostoucí koncentrace CO₂ je důsledkem pálení uhlíku, který se uložil v tělech prehistorických organismů a miliony let byl uschován v zemi ve formě fosilních paliv jako ropa, plyn a uhlí.
Předcházení změně klimatu se řeší i na mezinárodní úrovni. Podle Pařížské dohody z roku 2015 se státy zavázaly udržet oteplení planety pod 2 °C a zároveň se snažit nepřekročit hranici 1,5 °C. V rámci Zelené dohody pro Evropu je cílem dosažení klimatické neutrality do roku 2050.
Od úvah, jak dostat již lidmi uvolněný uhlík z atmosféry, se přechází k testování, ale jsme zcela na začátku. Jedna z metod je zachycení CO₂ z ovzduší a jeho ukládání do vytěžených ropných ložisek.
My můžeme alespoň v malém ukládat uhlík, ne jeho plynný oxid, ale skutečný uhlík. Dřevo je totiž tvořeno z velké části uhlíkem. Pokud nenecháme dřevo shořet na popel, ale vystavíme ho vysoké teplotě a včas uhasíme, vznikne dřevěné uhlí – černá porézní hmota tvořená uhlíkem bez hořlavých organických látek. Uhlu vyráběnému jako přísada do půdy se říká biouhel.
Uhel má velké množství mikroskopických pórů, které absorbují sloučeniny využívané organismy jako živiny. V půdě osídlí živinami „nasáklý“ uhel bakterie, houby a další půdní mikroorganismy, díky kterým jsou tyto látky snadněji dostupné rostlinám. Samotný uhlík, tvořící strukturu uhlu, zůstane netknutý až tisíce let.
Obohacování půdy uhlem bylo známé i u nás. Nejstarší doklady přidávání uhle do půdy pochází z Amazonie. Původní indiánské civilizace tam proměňovaly neúrodnou pralesní půdu v černou a pro zemědělství vhodnou půdu zvanou terra preta.
Naše ořezané větve proměníme na uhel buď dovedným pálením a hašením v obyčejném ohništi, nebo za pomoci různých, nejčastěji kónických plechových nádob. Viz videa například zde nebo zde.
Dnes se produkcí biouhlu a výzkumem aplikace do půd věnuje řada vědeckých týmů a firem u nás i ve světě. Na rozdíl od zachytávání CO₂ ze vzduchu je produkce uhlu jednoduchá a nenákladná. Kromě pozitivního vlivu na klima má i bezprostřední místní užitek.

Jakub Halaš

Máme tu zimu. Je čas vymést krmítka a přichystat ptákům dobroty. V říčanských zahradách a kolem domů se každoročně objevují stovky krmítek. Ale mnoho z nich ptákům nepomůže, dokonce je zabije. Jak to?
Od konce léta a během zimy se naše ptačí populace proměňuje. Část ptáků odletí do teplejších oblastí. Některé druhy jen v rámci Evropy (špaček obecný), jiné dokonce až pod rovník do jižní části Afriky (rorýs obecný). Někteří ptáci zůstávají, shromažďují se v různě velkých hejnech (čížek lesní) a přelétají krajinou, jiní cestují minimálně (vrabec domácí). Máme tu i hosty ze severu (pěnkava jikavec), kteří považují naši zimu za přívětivou.
S tím, jak klesají teploty, se snižuje nabídka potravy a ptáci plné krmítko uvítají. Pokud nastanou kruté mrazy s námrazou nebo množstvím sněhu, může potrava z krmítek některým ptákům zachránit život.
Podstatné ale je, co v krmítku naleznou. Nikdy do krmítka nedávejme zbytky jídla nebo staré pečivo – způsobují ptákům těžké zažívací potíže. Vhodná jsou slunečnicová semena a rozlousknuté ořechy. Jako doplněk je možné přidat například semena máku, řepky, prosa, pšenici nebo ovesné vločky.
Kosi a kvíčaly ocení jablka zavěšená v blízkosti krmítka. Zavěsit můžete také lojovou kouli nebo doma vyrobené tukové krmítko, které potěší strakapoudy, sýkory a brhlíky.
Stejně zásadní jako správné krmení je nutnost krmítko pravidelně čistit. Bez čištění může sloužit jako zdroj krmítkové nákazy. Říká se tak onemocnění způsobené prvokem bičenkou drůbeží (Trichomonas gallinae), který cizopasí v krku ptáků. Napadeným ptákům zduří sliznice, nemohou polykat, postupně slábnou a hynou hlady i na plném krmítku.
Pokud pozorujeme na krmítku a v okolí viditelně nemocné nebo uhynulé ptáky, je třeba krmení okamžitě přerušit a krmítko vyčistit – vydrhnout, vydezinfikovat 5% Savem, opláchnout a nechat důkladně vyschnout. Znovu začít krmit můžeme nejdříve za 14 dní. Ptáky napadené trichomonózou nejde léčit. Na člověka a ostatní savce se bičenky nepřenášejí.
Odměnou za péči bude podívaná na ptáky, mezi nimiž často najdeme i plaché a skrytě žijící druhy.
Nejčastějšími návštěvníky krmítek jsou sýkora koňadra a modřinka, zvonek zelený, vrabec domácí a kos černý. Přilétají také čížci lesní, stehlíci obecní, sýkora uhelníček, sýkora babka, brhlík lesní, pěnkava jikavec, pěnkava obecná, hýl obecný, dlask tlustozobý, drozd kvíčala, drozd cvrčala, červenka nebo strakapoud velký. A možná přiletí i konopka obecná nebo brkoslav severní.
Můžete se zapojit do jednoduchého vědeckého výzkumu – zimního sčítání ptáků na krmítkách. Zapište si do kalendáře a v průběhu 6.–8. ledna 2023 si vyčleňte 1 hodinu na pozorování a sčítání ptáků. Podrobnosti najdete na www.birdlife.cz „Ptačí hodinka“.

Jakub Halaš

Kniha je k dostání v muzeu a na muzejním e-shopu. Malé nahlédnutí do ní je připraveno na venkovní výstavě před Starou radnicí.

Publikace přibližuje město a okolí starých časů i jeho současnou podobu. Je propojená s Regionální učebnicí Říčansko, která je dostupná na webu muzea.

Uličníky z jiných obcí pro nás znamenaly první inspiraci, záběr jsme se ale pokusili rozšířit. Informace o historii místa doplňujeme o pohled přírodovědce. Citujeme vzpomínky tří desítek pamětníků. V knížce najdete tipy na aktivity s dětmi a příklady, jak se zapojit do péče o své okolí. Počítáme tedy se čtenáři, kteří jsou rodiči nebo pedagogy.

Knížka připomíná i osudy říčanských osobností, jako byli lékař Jan Rýdl, učitelka Růžena Klímová, restauratér Antonín Jureček a mnozí další.

Říčanský uličník vám nabídne pět tras, na kterých můžete poznávat naše město a okolí:

1. Z Masarykova náměstí okolo Mlýnského rybníka k věznici
2. Říčanskými ulicemi na Fialku a k trati
3. Z Lázeňské louky kolem Marvánku
4. Ze starých Radošovic k Jurečku a k Rokytce
5. Od Olivovny na hájovnu

Říčanský uličník má být pro čtenáře povzbuzením: otevřme oči, naslouchejme vyprávění těch, kteří tu žili před námi… pojďme ven!