Všichni se jistě shodnou na tom, že dřevo je vhodný a skvělý materiál i pro nejmenší děti. Dřevěné hračky jsou moderní, dřevěné kostky se předávají z generace na generaci, každá škola i školka je vybavena dřevěnými stavebnicemi, výukovými pomůckami a jistě i nějakými hračkami ze dřeva.

Díky tomu ale „usínáme na vavřínech“ a často zapomínáme dětem dopřát kontakt s obyčejným surovým dřevem – s klacky, polínky, větvemi. Děti se ve většině případů setkávají s opracovaným, dokonale hladkým, často ještě i nalakovaným dřevem. Dotýkají se sice dřevěných kostek – ale struktura, vůně a barva dřeva je skrytá pod barevnými obrázky. Stavebnice typu Kapla nabízejí dokonale opracované, naprosto stejné stavební prvky. Nedejbože, aby dítě s těmi krásnými drahými kostkami zkusilo nějak experimentovat – udělat do nich zářez, zkusit je přepůlit, slepit, obrousit… Když už tvoříme „se dřevem“, dáváme dětem k dispozici špejle – opět jednu jako druhou, hladkou, dokonale sterilní.

Proč dopřáváme dětem tak málo možností tvořit a hrát si se dřevem – s tím naprosto obyčejným, které je k dispozici všude, zdarma, v nekonečné paletě tvarů, struktur, barev, vůní a možností k opracování? Tuto otázku jsme pokládali mnoha rodičům a pedagogům, když jsme začínali pracovat na metodice tvořivé hry. Podle našeho zjištění probíhá zhruba 80% tvořivých aktivit s obligátní trojicí papír – nůžky – lepidlo. Asi v 10% aktivit jsou použity některé textilní materiály. Jen v 5% aktivit se používá dřevo, převážně ve formě špejlí, špachtlí a podobných „bezpečných“ prefabrikátů.

Odpověď na výše uvedenou otázku: „Proč nenabízíme dětem k tvoření obyčejné dřevo a běžné nástroje?“ – ať už vyřčená, nebo všeobecně přijímaná – je samozřejmě: „Protože to není bezpečné“. Kolikrát už každý z nás slyšel nebo vyslovil varování: „Pozor, tím klackem si můžeš vypíchnout oko“, „Polož ten nůž, uřízneš si prst“, „Nech ty klacky venku, byl by z toho hrozný nepořádek“. Ano, samozřejmě, že některé z obav jsou oprávněné, ale dítě by si stejně tak mohlo vypíchnout oko tužkou, zranit se o vidličku nebo nadělat nepořádek s kusem rohlíku. Přesto děti nedržíme dál od pastelek, příborů a rohlíků… Vše je jen o tom naučit děti pravidla, jak s věcmi bezpečně a správně manipulovat – ať už s těmi „běžně používanými“ nebo s klacky, nožem nebo pilkou.

V Muzeu Říčany jsme ve spolupráci s desítkami pedagogů MŠ vyvinuli metodu TVOŘIVÁ HRA. Jedním z důvodů vytvoření této metodiky polytechnické výchovy (určené primárně pro pedagogy MŠ, ale také pro vychovatele školních družin, pedagogy 1. stupně a rodiče) byla právě potřeba učitelů a rodičů poskytovat dětem k tvoření přírodní materiály, běžné nástroje – a také tvůrčí svobodu. V metodice krok za krokem popisujeme, jak učit děti bezpečným návykům, jak přijímat jejich chyby, jak rozvíjet tvořivost, motivaci a nadšení. Z dětského tvoření se pak nestává manufaktura, kde všechny děti vyrobí věci podle šablonky a hotové je odevzdají na nástěnku. Metodika tvořivé hry je v současné době odpilotována a vyzkoušena na desítkách mateřských škol se stovkami dětí, v několika školních družinách a v rodinách. Je doporučována a používána jako výukový materiál na středních a vysokých pedagogických školách.

Odbočme na chvilku od práce se dřevem jako takové, abychom vám představili metodu tvořivé hry. Stojí na třech základních pilířích, které velmi stručně rozebereme níže. Ale pozor – tím neříkáme, že řízené činnosti (práce podle daného postupu) nemají v dětském tvoření místo. Tvořivá hra nabízí alternativu k těmto činnostem, otevírá další možnosti.

1. pilíř: Hra se prolíná s tvořením. Neoddělujeme striktně čas pro tvoření a čas pro hru. Dítě přirozeně poznává svět prostřednictvím hry – dáváme mu tedy možnost něco vyrobit, hrát si s tím a výrobek dále upravovat nebo vylepšovat. Když si děti mohou se svými výrobky (během tvoření i po něm) hrát, změní se jejich motivace – výrobek se stává součástí příběhů, není „správně“ nebo „špatně“. Děti mají možnost volby, jak s ním naloží. Samy vymýšlí taková řešení, aby výrobek byl funkční a odpovídal jejich představě – nikoli představě dospělých. A dospělí pak nebývají pod tlakem, že by výrobky měly být hotové a „pěkné“, aby se mohly vystavit na nástěnce.
2. pilíř: Přenášíme aktivitu z dospělého na dítě. Rádi prezentujeme dětské výrobky s tím, že „on to udělal úplně sám“. Co přesně ale dítě „dělá samo“ při řízených činnostech? Pedagog nebo rodič často projde tu nejtěžší část procesu – vymyslí (nebo najde třeba na internetu) co se bude tvořit – na jaké téma a jaký konkrétní výrobek. Vyzkouší, jaký materiál a jaké nástroje bude nejlepší použít, vyřeší problémy (např. když něco nedrží) a také rozhodne o tom, co se stane s hotovým výrobkem. Pokud necháme tyto činnosti v režii dítěte (a připravíme mu vhodné prostředí, včetně pravidel), naučí se mnoho o materiálech, bezpečném zacházení s nástroji, rozvíjí se jeho konstrukční myšlení, přirozeně spolupracuje s ostatními a výsledek mu dává smysl.
3. pilíř: Zaměřujeme se na proces, ne na výsledek. Není jednoduché se „přepnout“ v myšlení tak, že pro nás není důležité to, co dítě vytvoří (pokud vůbec něco vytvoří) a soustředit se na tvůrčí proces. Cílem aktivit v tvořivé hře jsou získané dovednosti, nikoli finální výrobky. To jistě platí i u řízených činností – například cílem aktivity, kdy děti vystřihávají podle šablonky vánoční stromky a polepují je kuličkami zmačkaného barevného papíru, by byl rozvoj jemné motoriky, přesná práce s nůžkami, práce podle instrukcí apod. Přesto ale očekáváme od dětí „pěkné“ stromečky, které použijeme třeba k výzdobě třídy. V tvořivé hře necháváme děti experimentovat s materiály, s nástroji a konstrukcemi a ani v reflexi se nezaměřujeme na finální výrobky. Reflektujeme s dětmi proces tvoření a rozvoj jejich kompetencí (pracovních, sociálních,…)

Jak tedy v tvořivé hře pracujeme se dřevem? Děti si většinou samy vybírají a sbírají materiál, ze kterého budou tvořit. V mateřské škole je na to spousta času a prostoru během procházek, u školáků lze propojovat témata pracovních činností třeba s prvoukou, kdy se děti učí o místě, ve kterém žijí. Poznávají své okolí a také to, co jim les nebo městský park nabízí k tvoření.

Už během hledání a sbírání materiálu mohou děti přemýšlet o tom, co budou vyrábět – jaké dřevo by se pro jejich výrobek hodilo nejlépe. Bude to spíše pevný, rovný klacík nebo rozvětvená větvička se zajímavě strukturovanou kůrou? Jak dlouhý a silný klacek budu potřebovat? Domluvíme se s kamarády, že nasbíráme společně materiál a vytvoříme nějakou velkou stavbu? Děti aktivně vnímají vlastnosti dřeva všemi smysly. Na rozdíl od stavebnic či polotovarů je každý klacík úplně jiný – čerstvý, suchý nebo ztrouchnivělý. Každý je jinak barevný, jinak strukturovaný. Voní jehličím, houbami nebo pryskyřicí?

A úplně nejlepší chvíle teprve přijdou: děti mohou dřevo samy opracovat ostrými nástroji. Doslova se jim mění pod rukama – škrabkou oškrábou kůru a najednou je tu úplně jiná barva. Některé klacky jdou oškrábat snadno, jiné hůř, některé se během tvoření zlomí. Děti samy – a fantastické je, že opravdu spontánně, bez našeho zadání – sledují, jak se který druh dřeva chová, jaké klacky se snadno lámou, které jdou dobře oškrábat a které jdou obrousit brusnou houbičkou úplně do hladka. Hovoří spolu o tom, co objevily, navzájem si ukazují výsledky svých pokusů a své práce. Pomáhají si navzájem najít vhodnější materiál, opravují si držení nástrojů. Učí se tak, jako se učily desítky generací dětí v minulosti – hrou, spoluprací, pozorováním.

Různých triků, tipů z praxe a „vychytávek“ pro bezpečnou práci (i velmi malých) dětí s nástroji je nepřeberné množství. Některé popisujeme v metodice tvořivé hry, která je k dispozici na e-shopu Muzea Říčany, s dalšími vás rádi seznámíme na našich akreditovaných workshopech – ať už u nás v muzeu nebo přímo ve vaší škole či školce. Pravidlům tvořivé hry a způsobům, jak ji zavést do praxe, se také budeme věnovat v některém z příštích čísel časopisu.

Petra Skřivánková

… ale nástěnky zůstávají. Moje dcera nedávno oslavila osmnáctiny, a pokud si vybavuji nástěnky ve školce, kam jako malá chodila, a nástěnky ve školkách, které navštěvujeme dnes, příliš velký rozdíl nepozoruji.

Na nástěnkách bývají kromě praktických informací pro rodiče vystaveny výkresy dětí, pracovní listy (většinou předškoláků) a výtvarné práce na aktuální téma. Někdy jsou zde fotografie z výletů, karnevalu nebo návštěvy putovního divadélka. To všechno je v pořádku do té míry, dokud pedagog nepojme nástěnku jako výkladní skříň své práce s dětmi, která „přece musí nějak vypadat“. Potom totiž sklouzává k tomu, že ve snaze, aby se všechny děti mohly pochlubit pěkným výrobkem, v nejlepší víře upravuje dětské výtvory k obrazu svému – tu dolepí chybějící očičko, tam poupraví křivě vystřiženou kytičku, jinde zas radí dítěti, jakou barvu zvolit a kde ještě něco doplnit, „aby to bylo hezké“. Tato aktivita se stupňuje, pokud se jedná třeba o dárky pro maminku ke Dni matek nebo o výrobky z dražších materiálů, třeba o keramiku. Nástěnka pak vypovídá o zručnosti, píli a kreativitě spíše pedagoga, než jednotlivých dětí.

Posledních několik let se v Muzeu Říčany zabýváme tvorbou metodiky tvořivé hry a jejím zaváděním do praxe. Při tvořivé hře děti pracují s opravdovými nástroji (pilka, nůž, škrabka,…), běžnými přírodními materiály (klacky, vlna, provázky, látky) a mají prostor pro realizaci vlastních nápadů. S tím, co děti vyrobí, si hned mohou hrát, výrobky pak průběžně upravovat a přetvářet. Rozvíjí se tak jejich konstrukční myšlení, odpovědnost, sebedůvěra, spolupráce apod. Vznikají fantastické výtvory, které si žijí vlastními životy – panenky, auta, meče, zvířata, ale taky třeba skákací kalhoty, vánoční banán, osmioká veverka nebo střílecí náušnice.

Paní učitelky většinou tuto metodu vítají, nadšeně ji praktikují, ale často nám kladou otázky typu: „Co tomu řeknou rodiče, když si děti s těmi výrobky hrají, třeba se jim i rozpadnou, a já nebudu mít co dávat na nástěnku?“

Spolu se změnou přístupu ke tvoření, kdy se zaměřujeme na proces tvoření, ne na jeho výsledek, jsme pojali prezentaci na nástěnce trochu jinak. Rodičům ukazujeme proces tvoření, nikoli jen finální výsledek. Vyfotíme děti při práci a poznamenáváme si, co nám k tomu vyprávějí. Popisujeme, jakým myšlenkovým procesem muselo dítě projít, aby vznikl – pro vnějšího pozorovatele – třeba „jen“ nevzhledný chuchvalec. Nejde to pokaždé a rozhodně ne při každé aktivitě u všech dětí – stačí ale jen zkusit, co to udělá, třeba u jednoho, dvou dětí. Rodiče ocení, když se s nimi podělíte o radost dítěte z tvoření, o jeho myšlenkové pochody a originální nápady. Můžete vystavit divně omotanou kuličku ze starých hadrů – a nebo fotografii dítěte, které ji právě vyrábí, s textem: „Dělám hračku pro svoji kočičku. Chci, aby byla měkká, tak jsem zkusila vlnu, ale zas musí něco vydržet, tak jsem to vyplnila drátem. Aby si ho kočička nezapíchla do pusinky, s Janičkou jsme to ještě celé omotaly látkou, protože je hezky barevná a takhle moc jsme to zavázaly provázkama. A vyzkoušely jsme spolu, jak se jí s tím bude hrát a těším se, až to dám svojí kočičce doma.“

Někdy stihnete zapsat více, někdy budou stačit jen fotky. Jindy můžete zkusit dát do poličky v šatně dítěti lísteček se vzkazem – třeba „Jirka dnes zjistil, že šišku ke klacku může pevně přimotat drátem, ten sám uštípl kleštěmi, a vyrobil si tak bombardovací letadlo. To bohužel ztroskotalo nad pískovištěm, ale s kamarády z něj měl obrovskou radost.“

Pokud by vás zajímalo více o metodě tvořivé hry, navštivte stránky www.tvorivahra.cz. Rádi se s vámi setkáme virtuálně i třeba u vás ve školce!

Petra Skřivánková

Pojem známý spíše pod anglickým názvem „Loose parts play“ představuje formu hry s prvky a objekty, které nejsou pevně umístěné a se kterými mohou děti manipulovat podle vlastní fantazie.

Termín volné prvky v článku The theory of Loose Parts: How NOT to Cheat Children [1] (volně přeloženo Teorie volných prvků: Jak být upřímný k dětem) z roku 1971 poprvé použil britský malíř a sochař Simon Nicholson. V textu zdůrazňuje potřebu dětí stavět, hrát si s vodou, s ohněm a s přírodními objekty jako přirozenou dovednost, kterou má každý z nás, nezávisle na tom, s jakým tvořivým talentem jsme se narodili. Vyzdvihuje fakt, že každý může být tvořivý, když má k dispozici „tvořivé prostředí“. Tím prostředím jsou pro Nicholsona právě volné prvky, které popisuje jako tzv. proměnné. A hned dodává příklady jako materiály a tvary; fyzikální úkazy, jakými jsou například magnetismus, gravitace, elektřina; tekutiny jako plyny a kapaliny; zvuky, muzika, emoce; chemické reakce; vaření a oheň; lidé a zvířata; rostliny; slova; koncepty a myšlenky. S tím vším si děti rádi hrají, experimentují, objevují a tvoří.

Nicholsonův článek měl obrovský vliv na pracovníky v předškolním vzdělávání, lektory a pedagogy volnočasových aktivit, zážitkového učení, environmentální výchovy nebo učení venku. Myšlenku volných prvků jako určitý princip volné hry popsal také krajinářský architekt C. Th. Sørensen, který v roce 1943 vytvořil první tzv. tvořivé hřiště (v dánštině „skrammellegeplad“ nebo „byggelegeplad“, volně přeloženo: nepořádné hřiště nebo stavební hřiště). Od poloviny 20. století vzniká síť tzv. Adventure Playgrounds, vyznačující se převážně tím, že si na nich děti hrají s všemožnými materiály. S různými prkny, bednami, pneumatikami, trubkami, provazy a mnoha jinými věcmi. Hlavní myšlenkou je právě volný prvek, se kterým dítě manipuluje, hraje si s ním, staví a objevuje jeho vlastnosti.

První pohled na hru s volnými prvky nebo na tvořivé hřiště může někoho odradit. Děti běhají mezi „odpadky“, staví nebezpečné stavby, pracují s nástroji, jsou špinavé, smějí se, jsou divoce svobodné a vymýšlejí různé nápady. Jaké jsou tedy přínosy hry s volnými prvky? A jak můžeme dětem tvořivé prostředí připravit, abychom i my dospělí – s různou mírou potřeby bezpečnosti pro dětskou hru – do toho šli?

Přínosy hry s volnými prvky:

1) Volným prvkem je myšleno, že věc/objekt/materiál jsou stejně jako otevřená otázka „otevřené“ pro různé možnosti a interpretace. Například papírová trubka může být nejprve komínem, podruhé tunelem, potřetí dlouhatánským nosem loutky nebo třeba dřevěnou nohou jednookého piráta, kapitána Barbossy, pak zase mostem přes divokou řeku, ve které číhají krokodýli, a konečně kusem robota s anténou nebo raketovým pohonem.

Proměnlivost a otevřenost daného předmětu nám umožní experimentovat a vymýšlet mu pokaždé nový smysl, využití nebo koncept. Tyto výzvy a podněty, čím výše zmiňovaná trubka může být, jsou zápalnou jiskrou pro rozvoj tvořivého myšlení. V obecné rovině je tvořivé myšlení dovednost, kdy umíme inovativně například spojit dvě věci jinak, zkombinovat různé možnosti a vymyslet vlastní řešení. Při tvořivém myšlení zapojujeme svoji zkušenost (trubka je podobná tunelu, dá se jí projet autíčkem), pojmenováváme své představy o světě (robot může letět do vesmíru s raketovým pohonem), jsme pohotoví a iniciativní (co vymyslím, když potřebuji přejít přes divokou řeku plnou krokodýlů), můžeme dát průchod svým emocím a hrát si na něco (budu hrozivý kapitán pirát všech moří s dřevěnou nohou).

Dovednost experimentovat s volnými prvky a vymýšlet nová nebo originální řešení je celoživotní kompetence, kterou lidé uplatňují denně. A nejde jenom o volné prvky fyzické. Za volné prvky můžeme považovat i myšlenky, slova, čísla nebo rovnice. Jak často musíme spojit slova do nové věty, abychom popsali konkrétní zkušenost nebo pocit? Konec konců i ve vědeckých postupech ověřujeme, zda nás nová kombinace a cesta dovedou k novému vynálezu.

2) Volné prvky souvisí s wellbeing. Metodika pro hru s volnými prvky, vydaná skotskou iniciativou Inspiring Scotland[2], upozorňuje na přínosy hry spojené s tzv. wellbeing (pro češtinu neexistuje přesný název, průřezově můžeme mluvit o významu „cítit se dobře a dobře fungovat“[3]).

Například:

1. a) Dítě má možnost rozvíjet vlastní bezpečné dovednosti a pochopení, realizovat vlastní rozhodnutí, zdolávat výzvy a učit se dovednosti do života.
2. b) Dítě je podpořeno v prožitku z výzvy a odvážné hry, která nabízí získání pocitu úspěchu a radosti. Hra i výzva zahrnuje využití strategického myšlení k řešení problémů, komunikaci, představivosti a tvořivého myšlení.
3. c) Dítě je v prostoru, který pro něj má smysl, cítí se v něm bezpečně a má v něm pocit autonomie.
4. d) Dítě má svobodu plně se ponořit do hry, být fyzicky aktivní, používat své tělo, svaly, energii, obratnost a sílu při hře s volnými prvky.
5. e) Dítě je respektováno s právem na hru. Má možnost samo vytvářet, rozvíjet a hodnotit své způsoby hry s volnými prvky.
6. f) Dítě má příležitost pro zodpovědnost, pro spolupráci s jinými dětmi, pro to být zodpovědné za jiné, za prostředky a za prostředí.
7. g) Dítě má inkluzivně umožněno hrát si svým způsobem, podle vlastních představ, samo nebo ve skupině, s dětmi různého věku nebo jako člen komunity.

3) Hra s volnými prvky podporuje čtenářskou a matematickou pregramotnost. Při hře s volnými prvky si děti ke své hře vytváří příběhy, slovně nám popisují své stavby, jak fungují a proč je vytvořily. Učí se tak pojmenovávat své představy, cvičí názvosloví pro konstrukční prvky, materiály a jejich vlastnosti. Hra s volnými prvky také výrazně podporuje počítání a třídění. Děti skládají obrazce, řady, posloupnosti a přitom počítají. Kolik tady mám klacků a kamenů? Potřebuji jedno, nebo dvě prkna ke stavbě? Můžeme také pozorovat, jak děti hru s volnými prvky realizují vzhledem ke své výšce, řeší orientaci v prostoru, pohyb a vzdálenosti, vyměřují a odhadují. Juliet Robertson ve své knize Messy Math[4] vyjmenovává mnoho příkladů her a popisuje, jak se matematická pregramotnost prolíná s hrou s volnými prvky. Díky hře se tak děti učí, aniž by věděly, že se učí, což je ideální vzdělávací situace pro předškolní věk.

Tipy a rady z praxe

1) Co můžeme použít jako volné prvky?

– Dřevěné špalíčky různých velikostí, prkna, palety, klacky, kmeny, odřezky od truhláře,

– hromádky kamení, oblázky,

– staré hrnce, plecháčky, vařečky, ešusy, talíře, kbelíky, sítka,

– šišky, žaludy, ulity, listy, kaštany, ořechy,

– bedny, bedýnky, přepravky, papírové krabice, krabičky, dózy

– trubky, roury, truhlíky, květináče,

– provázky, lana, látky, staré oblečení, prostěradla, knoflíky, špalíčky a kolečka.

2) Ve třídě i venku na zahradě je vhodné pro hru s volnými prvky vyhradit „hrací zónu“, kde mohou prvky ležet volně a nebudit dojem „nepořádku na zahradě“. Bývá častým argumentem, že prostředí nevypadá dobře a že zde nelze například sekat trávník. Pokud místu vyhradíte tuto funkci, že si tam děti hrají s volnými prvky a jinde ne, tak vám toto pravidlo vše velice usnadní.

3) Pro hrací zónu můžete spolu s dětmi vyrobit cedulku, na které místo pojmenujete a dáte mu řád. S dětmi vytvoříte pravidla, například zásadu, že volné prvky se nikam mimo zónu neodnášejí. 

4) Svůj záměr a smysl hry s volnými prvky si můžete poprvé vyzkoušet v malém měřítku. Není třeba začít hned tím, že na zahradu umístíte obří klády, dlouhá prkna, navezete mnoho palet a budete se bát, že se dětem něco stane.

5) Hra s volnými prvky může být pro někoho novou inspirací, ale i překvapením. Pokud vytváříte zónu na zahradě, kde se pohybují děti z jiných tříd a další kolegové a kolegyně, je potřeba s nimi o svém záměru komunikovat. Vysvětlit jim, proč chcete, aby si děti hrály s volnými prvky, a že to je více než „nepořádek na zahradě“. Také je dobré popsat přínosy hry s volnými prvky rodičům.

6) Materiály a předměty pro volnou hru vždy zkontrolujte, než je dáte k dispozici dětem. Když začínáte s volnými prvky, je třeba se nad každým předmětem zamyslet, jestli je opravdu vhodný a zda se za ním neskrývá nějaké zbytečné nebezpečí. Při prvním pohledu nás to nemusí napadnout, ale během hry vidíme, že věc není vhodná, protože si o její ostrou hranu mohou děti ublížit. Jde například o plastové trubky, jejich ostré hrany je potřeba obrousit. Ze starých pneumatik, které jsou velice oblíbeným volným prvkem, mohou někdy trčet drátky, které měly původně pneumatiku zpevňovat. 

Dobré tipy a rady lze nalézt v již citované metodice Loose Parts Play Toolkit, dostupné na internetu. Česká kniha Svobodná hra[1] od Justiny a Petra Danišových poskytuje také mnoho inspirací i teoretických podkladů pro přínosy hry s volnými prvky.

Carolina Sidon

[1]https://media.kaboom.org/docs/documents/pdf/ip/Imagination-Playground-Theory-of-Loose-Parts-Simon-Nicholson.pdf

[2] https://www.inspiringscotland.org.uk/wp-content/uploads/2019/07/Loose-Parts-Play-Toolkit-2019-web.pdf

[3] Pracovní skupina SKAVu pro wellbeing nabízí definici, že je to „stav, ve kterém můžeme v podporujícím a podnětném prostředí plně rozvíjet svůj fyzický, kognitivní, emocionální, sociální a duchovní potenciál a žít spolu s ostatními plnohodnotný a spokojený život. Viz: https://uspechzaka.cz/wp/wp-content/uploads/2021/01/Lenka-Felcmanova-Podpora-wellbeingu-v-ceskych-skolach.pdf

[4] ROBERTSON J., Messy Math, Independent Thinking Press, 2017, ISBN 9781781352663

[5] DANIŠ P., DANIŠOVÁ J., Svobodná hra: jak nechat vyrůst radostné, odolné a samostatné děti, Praha: Smart Press, 2020, ISBN 978-80-88244-17-2

Gabriela Blovská je ředitelkou v Mateřské škole Světice, ve které dlouhodobě podporuje práci s nástroji a metodu tvořivé hry. Její bohaté zkušenosti potvrzují, že nástroje mají v mateřské škole své místo, přinášejí dětem rozvoj manuální zručnosti a kreativity. Následující rozhovor přináší pohled do školky, kde jsou nástroje běžnou součástí pedagogické práce.

Ve tvé mateřské škole pracujete už dlouho s nástroji. Které to jsou?

Úplně nejběžněji používáme škrabky a brusné houbičky. Nesou nejmenší riziko a je to přijatelné pro všechny paní učitelky. Ty zkušenější pak používají pilky, kladiva a nože. Občas používáme i vrtačku a akušroubovák. Podle toho, co která učitelka pro sebe považuje za bezpečné.

Některé nástroje mají děti k dispozici volně, například jehlice na pletení, háčkování nebo jehly na šití. To děti berou jako samozřejmost. Na zahradě mají děti volně k dispozici škrabky. Máme přehled, kdo si je bere, a vždy si zopakujeme pravidla jejich používání. Ale zásada je, že si je děti mohou brát samy. Najdou klacek a napadne je, že ho potřebuji oškrábat, tak si mohou vzít škrabku

Když jsi zmínila pravidla – jak u vás nastavujete pravidla bezpečného používání nástrojů?

Pravidla se dědí. Ze třídy odchází jen část dětí a některé zůstávají. To znamená, že ty zkušenější děti pomáhají těm menším a méně zkušeným, učí se od sebe, funguje to jako takové předávání. Také si pravidla často opakujeme a máme piktogramy.

Jak se dětem daří osvojovat si bezpečné návyky práce s nástroji? Jak dlouho to trvá?

Když si vezmeme školní rok, tak v září se promění kolektiv, přijdou nové děti, nastaví se pravidla, předávají si zkušenosti a zhruba po Novém roce je vidět změna, že mnoho dětí používá nástroje samovolně a rádo.

Jak na práci s nástroji reagují rodiče?

Berou to jako samozřejmost. Vidí výsledky a zúčastňují se společných akcí. Nedávno jsme měli dlabání dýní a nebyl problém, že děti měly nože. Důležité je rodiče do toho zatáhnout, aby toho byli součástí, aby viděli ten proces. U nás nejlépe funguje, když se společně s rodiči a dětmi něco tvoří. Například naše zahrada. Na tom se podílejí všichni, společně na ní pracujeme, měníme ji a je pak úplně přirozené, že tam nástroje jsou a že je používají i děti.  

Když si vzpomeneš na to, jak jsi se s prací s nástroji seznámila, co tě jako učitelku a možná i ředitelku motivovalo k tomu začít pracovat s nástroji?

Mne motivovaly lektorky z Muzea Říčany, když jsem byla zapojená do projektu Řemeslo má zlaté dno, když byly letní dílny řemesel pro pedagogy. Byl to spouštěč toho, co mi ve školce chybělo. Tam mě ťuklo, že se to dá přenést i do školky, když se na to člověk připraví. Líbilo se mi, že jsme se naučili, jak s nástroji pracovat. Pak se nebojíte předávat to dál, když si to sami osaháte. To byl takový začátek. Začínalo se od ručních prací (což je nám v mateřské škole blíž), od jehel a stříhání, přidávalo se drátkování a pak až pilky a nože.

Asi každá učitelka v mateřské škole má obavy a starost, aby se dětem nic nestalo, a představa ostrých nástrojů v rukou malých dětí je pro mnohé opravdu stresující obraz. Jak se jako učitelka vyrovnat s určitou mírou rizika, které při práci s dětmi a s nástroji hrozí?

Důležité je předcházet úrazům a stanovit si pravidla. Ale na druhou stranu, pokud to člověk nezkusí a nebude dělat, tak si to děti nikdy nezažijí. Že se můžou říznout, že se můžou škrábnout… jako v běžném životě, kdy se takové věci stávají. Celý náš pedagogický sbor je vyškolený první pomocí, máme ve třídách lékárničky, aby učitelky měly pocit, že mají za sebou něco, s čím mohou pracovat. A hlavně mají podporu mě jako vedení, že to riziko beru na sebe s nimi a že já jako ředitelka jsem ráda, že do toho rizika jdou, i když se může něco stát.  

Člověk tedy musí počítat s určitou mírou rizika. Podle tebe, stojí to za to?

Za mě to určitě stojí za to.

Na druhou stranu, odměnou je určitě veliký přínos pro děti. Můžeš nám popsat, jak se děti rozvíjejí, když pracují s nástroji?

Děti zvyšují svoji manuální zručnost, která je u nich docela slabá. Práce s nástroji vyžaduje trénink rukou a jemné motoriky, to perfektně podporuje učení držení tužky, což je to nejdůležitější, co po dětech chtějí v první třídě základní školy. Zvyšuje se jim obratnost, rozvíjí se jim kreativita a schopnost samostatně řešit problém, protože se děti musí učit určitým způsobem rozhodovat a pracovat s chybou. To považuji za velmi důležité.

Právě schopnost samostatně se rozhodovat a hledat řešení problému je výbornou přípravou na vstup do základní školy.

U vás v mateřské škole jste zavedli tvořivou hru, měníte zahradu, učitelky se nebojí pracovat s nástroji. Prozradíš nám, jak se ti daří podporovat pedagogickou práci?

Osvědčilo se mi sdílet zkušenosti. Například se navštěvujeme navzájem s jinými mateřskými školami. Ukazujeme, jak to funguje u nás, a oni zase, jak to vypadá u nich a co se daří. Takové návštěvy jsou zdrojem nápadů, ukázkou možností, jak vytvářet různá prostředí, a především jde o způsob, jak dochází k předávání zkušeností mezi učitelkami.

Také je dobré se dále školit a přijímat nové myšlenky.

Gábino, děkuji moc za sdílení tvých zkušeností, doufám, že budou inspirací pro další učitelky a ředitelky mateřských škol. Přeju mnoho krásný a tvořivých zážitků s dětmi i rodiči.

Ptala se Carolina Sidon, lektorka a metodička Muzea Říčany.